Zvláštní pozornosti zasluhují oblátky. Najdeme je jednak všeobecně u ženských klášterů, někdy též u klášterů mužských, pod jmény odpovídajícími příslušným názvům oblátů: oblatae, donatae, commissae, familiares, Deo devotae, Deo sacratae, reclusae. Žily jednotlivě nebo společně v obleku řeholnic blízko kláštera v celách zvaných clusa. Odtud též leckdy i na ně přešel název "reklusy". Je třeba pouze otevřít Mabillonovy Annály benediktinského řádu, abychom se setkali s oblátkami a to jak ve švábských klášteřích, kde byla instituce oblátská obzvláště v rozkvětu, tak i ve Francii, Italii, Belgii, Španělsku. Zprávu o tom musíme hohužel omeziti jen na některé jednotlivosti.
Roku 980 slyšíme o jakési dámě, jménem Urse, jež odevzdala svůj majetek klášteru Casa aurea, zároveň s prosbou u řeholní oděv. V klášteře Saint Jean d'Angely zřekla se roku 1060 vznešená hraběnka z Mateval svého jmění a shonu světa, aby to vyměnila za službu mnichům onoho kláštera s výhradou, potřebného živobytí spolu s oděvem a po smrti pohřbení v blízkosti kostela. Blahoslavená Adelvina odešla na radu svého syna do kláštera Saint Vannes ve Verdunu, aby se přidružila ke klášteru a přijala závoj řeholní; tamtéž po vzorném životě zemřela svatou smrtí. Vznešená dáma Hildeburga uchýlila se roku 1094 k opatství Saint Martin v Pontoise, kde pro ni opat Theobald zřídil vedle kostela malý příbytek, v němž zasvětila zbytek svého života ještě plných 19 let službě Boží a to jednak ručními pracemi pro kostel a klášter, jednak též jinými skutky milosrdenství, jako založením chudobince a nemocnice blízko kláštera. U Kláštera Bec v Normandii spatřujeme nejnižsími pracemi zaměstnánu matku zakladatele toho kláštera, ctihodného opata Herluina, která před tím jako zámožná paní ze vznešených kruhů položila své jmění na oltář. Kronika téhož kláštera se zmiňuje též i o jiných oblátkách, jako Basilii, manželce Hugona z Gournay, Anfridě, její neteři a Evě, manželce Viléma z Crespin. Roku 1110 uchýlili dva manželé k opatství svaté Fidei v Conques, on jako mnich téhož kláštera, ona jako oblátka v poustevně náležející ke klášteru.
Až doposud byli jmenováni obláti a oblátky téměř výhradně klášterů francouzských a to poměrně málo příkladů ze skutečně velikého počtu. Ale i ostatní země podávají četné příklady podobného druhu. Tak čtme v životě svatého Dominika ze Silo ve Španělsku o jakési oblátce jménem Oria. Příkladem nad různé jiné vynikajícím je německá císařovna Anežka, která v opatství Fruktuarii složila před oltářem svou korunu a za ni přijala jako oblátka řeholní závoj. Velkou část jejího času, jak píše mnich Berthold ze Svatého Blažeje, zabírala modlitba; v jídle ukazovala podivuhodnou zdrženlivost; u stolu nechybělo duchovní čtení. Rovněž vždy přibírala k jídlu toho či onoho chudého. Pro chudé často až do noci šila a spravovala a vůbec měla pro ně ruku štědře otevřenou. Nenavštívila kláštera, aniž nebyla zanechala stopy své dobročinnosti a nepoprosila bratry o modlitbu. Po létech, která ztrávila v cvičení křestanských ctností, odebrala se císařovna Anežka do Říma do kláštera svaté Petronilly, kde roku 1077 zemřela, zanechavši po sobě požehnanou památku.
Ještě snad krásnější a dojímavější případ čteme o opatství Afflighem v Nizozemsku, a to z devátého roku po jeho založení. Na blízkém zámku bydlel Heribrand, v boji obávaný rytiř. Dostav napomenutí ve snu, vyjevil své manželce Adele, že se chce káti za svůj minulý život a proto že se chce státi mnichem. Aniž co věděla o úmyslu manželově, pojala i Adela totéž předsevzetí. Proto na obou stranách panovalo štěstí a radost. Vše bylo uspořářádáno a jednoho dne dal se směrem k Afflighemu do pochodu slavnostní průvod na koních, v němž mezi spřátelenými rytíři a domácím služebnictvem jel Heribrand v plné zbroji a Adela ve vší kráse a nádheře. Opat Fulgentius očekával a přijal vzácný průvod neméně skvělým uvítáním a vedl je do kostela. Heribrand však a Adela klekli před oltářem a plni štěstí a hluboce dojati prohlásili, že se na vždy zavazují k službám klášteru. Heribrand se stal mnichem. Rovněž Adela přijala řeholní roucho a v blízkosti kláštera vedla po způsobu svatých duchovni život, aniž při tom zanedbala svou povinnost mateřskou vůči svým dětem, jež byla ve světě zanechala. Tři z jejích synů následovali příkladu otcova a stali se rovněž mnichy v Afflighemu; druzí dva přišli i se svými manželkami, syny a dcerami, aby se zasvětili Bohu a klášteru jako obláti a oblátky, a Heribrandův bratr, Ingelbert pán z Calfstert, nikterak se nerozpakoval k nim se připojiti.
Rozkvět náboženského života, jenž charakterisuje onu slavnou dobu benediktinských papežů jedenáctého stolctí, rozmnožil rovněž v míře nevídané počet oblátů a oblátek, kteří chtěli Bohu zasvětiti své panictví nebo svou zdrženlivost. Tak tomu obzvláště bylo v okolí benediktinských klášterů, takže u jistých velikých opatství, jako ku příkladu v Saint Martin v městě Tours, v Juilly, (obě ve Francii) a ve švábském klášteře Wiblingenu bylo nutno postaviti a zříditi pro ně pravé kláštery. Jmenovitě v opatství u hrobu velkého světce Martina z Toursu vstupovali hojně obláti i oblátky ze všech stavů. Mezi nimi zvláště vynikají svatostí života vdova jménem Ida z Dizez (?), její snacha Richilda, jeden občan z Tournai, jménem Jindřich, jeho manželka Berta a jeho dcera. Avšak nejkrásnější případ ze všech popisuje nám chronista Herman ze Saint Martin: Jeho otec Rudolf se rozhodl po těžké nemoci spolu se svou stejně smýšlející manželkou Mainsindou, ze šlechtického rodu pocházející, a se svými třemi dětmi, že se zasvětí Bohu při klášteře svatého Martina. Ježto se však jednalo o případ tak neobvyklý, musil se jak on, tak i jeho manželka podle vůle opatovy podrobiti velmi přísné zkoušce. Tak musela Mainsinda chodit do města tkáti, přísti, vlnu česati, ba dokonce i žebrati. Když však takovouto pokornou poslušností byla dokázána pravost vyššího povolání, následovalo jejich velikého příkladu tolik mužů a žen po Bohu toužících, že pro ně, byloť jich počtem 120, pro šedesát mužů a tolikéž žen musila býti zřízena zvláštní obydlí a to i v domě Mainsindině. Podobná událost byla příčinou založení kláštera Juilly. - O svaté Františce Římské a jejích oblátkách bylo by třeba zvláštní stati.
U tří následujících skupin, které se ostatně mezi sebou jen málo liší, vystupuje více do popředi právní a materielní stránka této oblace, která ovšem jen v několika málo případech se dá úplně odloučiti od stránky duchovní.
Druhá skupina se skládala z oblátů, kteří svůj duchovní svazek spojovali se svazkem právním tím způsobem, že, ačkoliv si ponechali volné užívání majetku, zavázali se k určitému ročnímu poplatku. Tento závazek byl často sjednán pro veškeré potomstvo. Takové případy se vyskytují v 11. století ve velkém počtu. Tak roku 1002 přišla po smrti svého manžela vznešená dáma jménem Gysa do kláštera Saint Michel sur Meuse a prohlásila sebe i své děti za služebníky a poddané svatého archanděla Michaele. Roku 1003 učinila rovněž tak jiná dáma jménem Richildis v klášteře svatého Maura ve Verdunu; ba dokonce učinila tento závazek již do předu, pro své děti, jež se jí narodí. Kroniky mnohých belgických klášterů čini zmínky o podobných případech.
Třetí skupinu tvořily osoby, které po složení profese spojené s dobrovolným odevzdáním majetku k účelům Božím a pro svou spásu byli od příslušného kláštera po celý život vydržováni a šaceni, ať už ve svém vlastním obydlí nebo v části kláštera pro hosty určené nebo v jiné vedlejší budově klášterní, nebo i přímo uvnitř klášterních zdí. Mnozí z těchto oblatů dávali právě tomuto způsobu bydlení v blízkosti kláštera přednost, poněvadž jim dával možnost i osobně býti činným v rozličných pracích pro Dům Boží a pro mnichy. Jako příklad pro tuto skupinu máme kromě mnoha jiných, zprávu o jedné manželské dvojici v Řezně a o jednom šlechtici, který po celý život konal vojenskou službu v městě Řezně.
Do čtvrté skupiny náležely ty osoby, které při své oblátské. protesi obětovaly sice svůj majetek, ale ponechali si jej na dobu svého života k volnému užívání jeho výtěžku. Tento způsob odevzdání byl znám a též používán za doby svatého Benedikta. Dosti četné zprávy o tomto druhu oblace máme z 10. století z opatství Stahlo v Ardennách. Rovněž i archiv ze Sv. Emmerama v Řezně podává zprávu o četných případech z 11. století. Rovněž máme podobné zprávy z Admontu ve Štýrsku, mezi nimiž případ jistého Hartvicha z Welmnich vyniká proto, že tento má povinnost každoročně odváděti do kláštera určitou míru vína, aby tak měl stálou připomínku, odevzdání své vinice, kterou byl při své profesi založil.
Že i klerici přicházeli do klášterů, aby se jako obláti zavázali k takovým povinnostem, to nám dokazuje zmínčný již příklad jáhna Hermenfrida. Jinou ukázkou je příklad kněze Bohumíra z Mazay, který své připojení k opatství ve Vendóme stvrdil závazkem určitého ročního poplatkn. - Ba, stávaly se případy, že páni, z nepochopení věci, alu přece ve zbožném úmyslu a přejíce mnichům, samozřejmě též v úplném souhlase s tehdejším pojetím právním, místo sebe, prohlásili své poddané jakožto příslušící k určitímu klášteru, uloživše jim jistý roční poplatek; ba dokonce, ovšem v ojedinělých případech, učinili je i osobně příslušnými k tomu kterému klášteru. Jeden z případů tohoto drulm, jichž nemalý počet se vztahuje k opatství svatého Emmerama v Řezně, zní ku příkladu takto: Adelard odevzdává svatému Emmeramovi svoji služebnou Theoburgu s jejími dvěma syny Hadoldem a Edoldem, spolu se závazkem, že má každoročně položiti na oltář svatého Emmerama poplatek dvanácti denárů a že jeji synové po smrti matčině mají býti zavázáni k ročnímu odvádění šesti denárů. - Třebaže již sama podstata oblace předpokládá, že příslušné odevzdání je úplně dobrovolné, přece jsme měli za to, že bude dobře zmíniti se i o tomto s dějinné stránky zajímavém způsobu, kterak možno pojímati myšlenku závislosti; nebot určité styčné body, alespoň zevnější, zde jsou.